Panuje tu málo zpochybňované přesvědčení, že žijeme ve svobodné společnosti. To měříme většinou faktem, že už nepanuje cenzura a lidé nejsou politicky pronásledováni jako před rokem 1989. Jenže opravdová svoboda má také určité materiální předpoklady. Kdo koncem měsíce nemá na jídlo nebo má jako každý náš desátý spoluobčan a spoluobčanka na krku čtyři exekuce, nebo koneckonců i onu čtyřicetiletou hypotéku ve výši málem jednoho platu, ten prostě svobodný není a nedá se po něm v podstatě reálně žádat, aby byl uvědomělým, politicky vzdělaným demokratem nebo demokratkou.
Kdybych šel hned po škole pracovat, nikdy by se ze mě hudebník nestal. Proč? Jednoduše bych na to neměl čas. Pro kreativní práci nejsou potřeba jenom neokoukané a brilantní nápady – kreativní práce chce prostě čas. Musíte mít prostor to celé vymyslet. Pokud budete každý den od rána do večera v práci a navíc budete ještě dvě hodiny dojíždět tam a zpátky, co myslíte, že uděláte, až přijdete domů? Nebudete pracovat na svých projektech, budete tupě zírat do televize. Sociální dávky byly pro umělce neuvěřitelně prospěšné.
Jiný pracovník se zase svěřil s drsnou historkou, kdy jako nevhodnou označil fotografii, která vyobrazovala popraveného muže. Vedení mu ale následně sdělilo, že fotografie neporušuje komunitní pravidla Facebooku. Ta totiž nahlížejí na trest smrti jako na legitimní politický nástroj.
Being perceived as white meant my citizenship was no longer casually called into question. I did not have to prove that I was American; I just was. But the biggest change, when I decided to stop wearing hijab almost seven years ago, was this: I realized I didn’t have to be so nice all the time.
Finally, I could be short with a commuter who refused to move away from the train doors; I could yell at street harassers or push past slow walkers without worrying about how it would impact a stranger’s perception of all of the nearly 2 billion Muslims on Earth. I was suddenly viewed as an individual — and any rudeness on my part was mine alone. But the real question is, why wasn’t that true before?
Anyone who’s been deemed ‘unnatural’ in the face of reigning biological norms, anyone who’s experienced injustices wrought in the name of natural order, will realize that the glorification of ‘nature’ has nothing to offer us–the queer and trans among us, the differently-abled, as well as those who have suffered discrimination due to pregnancy or duties connected to child-rearing. XF is vehemently anti-naturalist. Essentialist naturalism reeks of theology–the sooner it is exorcised, the better. (0x01)
…
The real emancipatory potential of technology remains unrealized. Fed by the market, its rapid growth is offset by bloat, and elegant innovation is surrendered to the buyer, whose stagnant world it decorates. Beyond the noisy clutter of commodified cruft, the ultimate task lies in engineering technologies to combat unequal access to reproductive and pharmacological tools, environmental cataclysm, economic instability, as well as dangerous forms of unpaid/underpaid labour. Gender inequality still characterizes the fields in which our technologies are conceived, built, and legislated for, while female workers in electronics (to name just one industry) perform some of the worst paid, monotonous and debilitating labour. Such injustice demands structural, machinic and ideological correction. (0x03)
Faktům vládne jen někdo – jen někdo je umí přimět, aby mluvily jeho řečí. Je ale tato převaha, pokud namísto vyslovených lží užívá ve vlastní svévolné osnově jednotlivé pravdivé informace, skutečně převahou na základě pravdy? Vláda faktů, které „hovoří samy za sebe“, je výrazem třídní přesily. Lze se divit, že se tato přesila těm slabším zajídá?
Traduje se, že když Marii Stuartovnu přesvědčovali skotští protestantští teologové ke konverzi naprostou převahou v teologických argumentech, odpověděla jim: Neumím vám dát protiargument, ale ti, kdo mě vychovali v katolictví, by přesvědčili i vás. Tu odpověď lze číst jako projev demonstrované ignorance, ale také jako sebeobranu před symbolickým násilím skrytým v intelektuální převaze. Můžeme nicméně vzít jed na to, že tento postoj nešťastné skotské panovnice zaujímá v éře, kdy jsme každý den bombardováni nepřehlednou spoustou faktů a argumentů od specialistů (fundamentalistů své specializace), stále více lidí.
Zachovejme historickou kategorii autority jako kontextuální a situační konstelaci, a nikoli jako institucionalizovanou moc ústřední tváře, která vyrůstá z krku klanové, kmenové, feudální a potažmo totalitní hierarchie. Tak jako jsme neměli vždy demokracii, tak nemusíme mít napořád hlavu státu neboli v moderní éře prezidenta, jehož funkce, a všeobecná fascinace tímto statusem, zpochybňuje představu o tom, že žijeme ve struktuře sítě epochu decentralizace s organickou povahou moci.
Unfortunately, technology comes out of the social relations in which it was developed. (…) We build technology that comes from our social conditions and often represents the interests of people who have paid for it. (…) And a call center is a fantastic example of this. The old demand for workers’ control — taking over a factory, running it on your own, producing new things — doesn’t exist in call centers. Why would you run a call center if you could take control as workers? Would you bother people with something else? All of the technology is designed to make as many calls as possible (…). The capitalism is so deeply embedded into the technology, that for most people in the call center, workers’ control would represent turning lights off and leaving.
When we look at a company like Deliveroo — they claim to employ no drivers, they own no restaurants (…) — Why do we need Deliveroo? Why does somebody have to own that platform?
And the same is very true with Uber and some of these other examples. What we need to ask is how was the technology designed, why is it under pressure to rate each other to meet certain performance targets, and think perhaps that the onset of digital technology has opened up much broader possibilities of how we change the world — that can be taken up rather than using these things to rate each other with five stars and encourage delivery drivers to cycle across London below minimum wage.
Tabulky Historická nebo Technická památka umisťovali na výzvu redakce čtenáři ABC na státem nechráněné památky před rokem 89, a mnohdy se tak zasloužili o jejich záchranu.
We must recognize, as a class, that working-class women have more in common with working-class men than they do with Marissa Mayer, and fight together to end exploitation of male and (particularly) female labor. We must recognize, as a class, that working-class LGBT people have more in common with working-class straight people than they do with Tim Cook, and fight to end all working-class oppression (particularly that based on sexuality).
Podívejme se na některá ustanovení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který u nás platí od 23. 3. 1976 jako zákon 120/1976 Sb. a byl poťouchle využit k „protistátnímu Prohlášení Charty 77“. (…) Smluvní strany „uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a neustálé zlepšování životních podmínek“. Takže třeba bydlet podle „přiměřené úrovně“ je sociální právo, nikoli dar moci; ta je proto povinna starat se o to, aby na byty nebyl vztažen „trh bez přívlastků“, který by toto právo ohrožoval. V tomto smyslu náš právní řád zavazuje vládu provádět jak regulaci nájemného, tak i bytovou výstavbu. (…) Obávám se, že většina našich mocných ani neví, že svou politiku dělají v rozporu s nějakými právními závazky.
For some time now, one of the most successful tactics of the ruling class has been responsibilisation. Each individual member of the subordinate class is encouraged into feeling that their poverty, lack of opportunities, or unemployment, is their fault and their fault alone. Individuals will blame themselves rather than social structures, which in any case they have been induced into believing do not really exist (they are just excuses, called upon by the weak). What Smail calls ‘magical voluntarism’ – the belief that it is within every individual’s power to make themselves whatever they want to be – is the dominant ideology and unofficial religion of contemporary capitalist society, pushed by reality TV ‘experts’ and business gurus as much as by politicians. Magical voluntarism is both an effect and a cause of the currently historically low level of class consciousness. It is the flipside of depression – whose underlying conviction is that we are all uniquely responsible for our own misery and therefore deserve it.
„Co jsi dnes udělal pro to, abys splatil dluh přírodě? Nechal jsi recyklovat všechny staré noviny? A co láhve od piva a plechovky od Coly? Nepoužíval jsi náhodou auto, když jsi mohl cestovat na kole nebo použít veřejnou dopravu? Nepoužil jsi náhodou klimatizaci, když jenom stačilo otevřít okno?“ Ideologické zájmy takové individualizace tu jsou snadno rozeznatelné: ztratím se v neustálém hlídání sebe sama, namísto toho, abych vznášel daleko relevantnější globální otázky o celé naší průmyslové civilizaci.
Contrary to what their name suggests, the Olympics do not belong to the domain of ‘games’. After all, they never bring into play any freedom of organisation among individuals (including that of stopping playing), do not mix sexes or ages and are ultimately only interested in the winners (the gold medallists). Games have nothing to do with doping, insane levels of training, professionalisation and victory of all costs. Yet at the Olympics performance, prowess, records, output, going beyond oneself, and nationalism are everything. Moreover, the Olympics have made traditional games (like the very many invented by Native Americans) disappear, exclusively profiting so-called modern sports where what dominates is generalised competition among individuals and — totally contradicting the official texts — the implacable competition among nations.
Marc Perelman, Michel Caillat: Stop the Olympics (přeložil David Broder)
