The reason that it’s so easy to whip up loathing for “benefit scroungers” is that – in the reactionary fantasy – they have escaped the suffering to which those in work have to submit. This fantasy tells its own story: the hatred for benefits claimants is really about how much people hate their own work. Others should suffer as we do: the slogan of a negative solidarity that cannot imagine any escape from the immiseration of work.
We were taking the black young men who had been crippled by our society and sending them eight thousand miles away to guarantee liberties in Southeast Asia which they had not found in southwest Georgia and East Harlem. So we have been repeatedly faced with the cruel irony of watching Negro and white boys on TV screens as they kill and die together for a nation that has been unable to seat them together in the same schools.
The objective, says Weeks, is to highlight “the arbitrariness with which contributions to social production are and are not rewarded with wages,” thus making visible the enormous amount of unwaged reproductive labor performed by women. Against those who reject basic income as an unearned handout, we can respond that it is capitalism which arbitrarily refuses to pay for a huge proportion of the labor that sustains it.
Equally, the use of pattern recognition algorithms in various tasks (e.g., diagnostics, emotion- and face-detection, surveillance) is highly susceptible to disruption. A technical understanding of machines like these is essential to understanding how to interrupt them, and any future left must be as technically fluent as it is politically fluent. In the end, what is required is an analysis of the automation trends that are restructuring production and circulation, and a strategic understanding of where new points of leverage might develop.
Jediným řešením dezinformační krize, které si neplete příčinu s důsledkem a neprohloubí koncentraci moci v rukou elit, je znovu promyslet samy základy digitálního kapitalismu. Je třeba zásadně omezit vliv internetové reklamy – s jejím imperativem klikání a sdílení – na způsoby, jimiž žijeme, pracujeme a komunikujeme.
After all, how could someone who had grown up in a collective society get used to using the first-person singular all the time? The habitual use of “I” requires thinking of yourself as a separate entity in a society of separate entities. But in China no one is a separate entity: either you were born to a non-political peasant household or to a Communist party household. But here, in this foreign country, I had to build a world as a first-person singular – urgently.
Jenže hlavní způsob, jak měřit pokrok, je ptát se, jak si vedeme v porovnání s našimi skutečnými možnostmi. Když se zeptáte, jestli máme dnes lepší zdravotní péči než před pěti sty lety, pak je odpověď samozřejmě ano. Mnohem lepší. Ale uvědomíme-li si, jaké jsou dnes technologie, jak silné jsou mnohé ekonomiky a jejich státní správa, tedy co bychom skutečně mohli dokázat, pak je trapné, že stále tolik umírá na AIDS, tuberkulózu, malárii, žloutenku. V tomto relativním pohledu je status quo zahanbující. Před pěti sty lety se s tím nedalo nic dělat, dnes ano.
Celebrity has a second major role: as a weapon of mass distraction. The survey published in the IJCS I mentioned earlier also reveals that people who are the most interested in celebrity are the least engaged in politics, the least likely to protest and the least likely to vote. This appears to shatter the media’s frequent, self-justifying claim that celebrities connect us to public life.
Uber is reported to lose $1 billion a year only to to fight off another unprofitable company in China. It’s hard to see a massive struggle between two unprofitable companies as representative of capitalism’s leading light.
Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou nebo třeba právo na stabilní pozemské klima? O tom, co je vyloučeno z „lidských“ práv, rozhoduje politická moc, která má „lidskost“ pod kontrolou, a proto je „hegemonická“.
Nejdůležitější z „nadpolitických“ slov je „normální“, kdo je jeho pánem, vykonává hegemonickou moc v nejvyšší míře. Ta se začne rozpadat, až když příběhy „úchylných“ začnou obíhat ve veřejném prostoru jako svědectví o třídně podmíněné funkci slova „normalita“, o tom, že posluhuje privilegovaným. Tím začíná vzpoura proti systému jako v těch „slavných šedesátých“ – veřejným prostorem se začnou valit písně, básně, obrazy a texty, jež odmítají „zdání nadpolitičnosti“ slov, jako je „normální či morální“, a odhalují je jako „ideje vládnoucí třídy“.
V současné době je zde řada mladých lidí v exekuci, protože jako děti jely na černo, často právě v šesti letech, kdy byly v doprovodu svých rodičů. (…) Soudní spory, které dnes některé z těchto bývalých dětí vedou, ukazují, že soudy nejsou v této otázce jednotné. Částečně se totiž přiklánějí k argumentaci dopravních podniků, že i šestileté dítě uzavírá nástupem do dopravního prostředku smlouvu a má si této skutečnosti být vědomo.
Should they set out the long-term goal of abolishing capitalist economic organization altogether? Sure, I think so. It’s had its achievements, but it is based on quite brutal assumptions, anti-human assumptions. The very idea that there should be a certain class of people who give orders by virtue of their ownership of wealth and another huge class who take orders and follow them because of their lack of access to wealth and power, that’s unacceptable.
…
The Left, in a general sense, is very much atomized. We live in highly atomized societies. People are pretty much alone: it’s you and your iPad.