Výpisky vypisky.adamh.cz

When I tell westerners about the Social Credit System in China, their responses are fervent and visceral. Yet we already rate restaurants, movies, books and even doctors. Facebook, meanwhile, is now capable of identifying you in pictures without seeing your face; it only needs your clothes, hair and body type to tag you in an image with 83 per cent accuracy. (…) We already live in a world of predictive algorithms that determine if we are a threat, a risk, a good citizen and even if we are trustworthy. We’re getting closer to the Chinese system - the expansion of credit scoring into life scoring - even if we don’t know we are.

Rachel Botsman: Big data meets Big Brother as China moves to rate its citizens

Yes, there’s a silly positive fetishism about guns that sees them as intrinsically liberating objects, and liberals and leftists easily recognize and critique that attitude. But there’s also a silly negative fetishism, a noli me tangere attitude, that studiously ignores the fact, and its implications, that armed force is a fundamental element of the political state in which we all live, on which we depend, and from which some of us benefit more than others. That attitude is part, I think, of the casual “imaginary pacifism” that crops up repeatedly as a constituent of American liberal ideology.

Jim Kavanagh: The Rifle on the Wall: a Left Argument for Gun Rights

My only cure is a simple and very painful one: do not compete. Refuse all sorts of competition in science that bear on how the limited budgets are split. Knowing that true science has never ceased to be a cooperative effort, and knowing where excessive competition leads, refuse to compete with your peers and colleagues. Find the dignity not to struggle for sources the public is not willing to provide you with; in particular not against someone who you think is every bit as good a scientist as yourself.

Radek Ocelák: Science not competition

By the time Zuckerberg began extolling the virtues of hacking, he had stripped the name of most of its original meaning and distilled it into a managerial philosophy that contains barely a hint of rebelliousness. Hackers, he told one interviewer, were “just this group of computer scientists who were trying to quickly prototype and see what was possible. That’s what I try to encourage our engineers to do here.” To hack is to be a good worker, a responsible Facebook citizen – a microcosm of the way in which the company has taken the language of radical individualism and deployed it in the service of conformism.

Franklin Foer: Facebook’s war on free will

Instead of arguing against technology or tech work itself, we should advocate for democratically harnessing technical expertise and engineering know-how to satisfy human needs, alleviate the burden of labor, and fix environmental damage. Engineers tend to be a highly rational bunch, and they may be open to the idea of collectively and deliberately deciding how to apply their talents, instead of remaining subject to market signals suggesting that the world wants another Snapchat clone.

The desire for rational application of technical talent can align with the worldview of tech workers themselves, who would have more fulfilling work under socialism.

Siddharth Patel: Tech Workers: Friends or Foes?

Proč bychom si měly něco takového vůbec pořizovat za tržní cenu a utratit tak za život až 300 tisíc korun? Vložka není žádná kosmetika.

Považujeme-li za výdobytek, že si nemusíme složitě shánět a nosit v kabelce toaletní papír, neměly bychom být nuceny tak činit ani s menstruačnímu potřebami.

Gaby Khazalová: Vložka není kosmetika

Média – kromě úliteb neofašistickým fobiím – vedou doslova kampaň proti „ekonomickým migrantům“ z Guineje, Pobřeží slonoviny, Gambie, Senegalu či Nigérie, kde vesměs nejsou žádné války ani diktatury, „pouze“ sucho a hladovění. Před smrtí hladem se přece neutíká, ale jen nezodpovědně „migruje za lepším“, navíc se zločinným cílem změnit etnickou skladbu evropských národů. To nepřipustíme! Naštěstí už od studené války mají v Evropě právo na azyl jen ti, jimž jsou upírány politické svobody, protože v sovětském bloku skoro nikdo nehladověl. Tyto studenoválečnické účelové přežitky v mezinárodním právu se nám teď při obraně pevnosti Evropa náramně hodí. Železná opona budiž požehnána!

Martin Hekrdla: Převratné léto

The persuasive design of Slack is a form of gamification, the introduction of game-like elements into non-game domains like work. (…) However, (…), gamification is a deeply problematic activity, seeking to capture play in the pursuit of workplace control. I have written at length about the negative effects this creates in call centres, but these technological systems of control are becoming increasingly common.

Helena Vieira: Slacking it? The problems of technology at work

Po roce 1989 jsme u nás s velkou slávou ustavili demokratické zřízení a po totalitní zkušenosti si na něm minimálně formálně velmi zakládáme. Zavádění demokratických principů se ale jaksi zastavilo před branami firem – tam naopak platí bezohledný diktát nejsilnějšího, pro který by se mnohdy hodilo ze všeho nejspíš označení tyranie, a málokomu na tom přijde něco divného.

Kateřina Smejkalová: Mluvit do dění ve firmách

Souostroví hanby se rozrůstá na celé Středozemní moře.

Evropané budují koncentrační tábory na vlastním území a platí si gaulaitery v Turecku, Libyi, Egyptě a Izraeli, aby odváděli špinavou práci za ně tam, kde slaná voda nahradila Cyklon B.

Pět století kolonialismu, kapitalismu a nacionalismu udělalo z Evropanů nepřátele lidstva. Kéž jsou navěky prokleti.

Kéž je smete bouře, kterou sami rozpoutali, zničí je zbraně, které sami vyrábějí, smete je požár, který založili, nenávist, kterou rozsévají.

Franco „Bifo“ Berardi: Demokracie není v Evropě možná

Zářič Pavla Karouse

Tak jako se totiž velké ideály doby minulé transformovaly do současných malých ideálů „rodinné pohody”, proměnila se i vesmírná družice, reprezentující dobývání kosmického prostoru, v rodinný gril, coby symbol „druhé normalizace”, charakterizované opětovnou ztrátou iluzí a stažením se jedince z veřejného života do intimního prostoru vlastního domova a úzkého okruhu jeho blízkých.

Tomáš Knoflíček k Zářiči Pavla Karouse

Buržoazie má velmi dobré důvody k tornu, aby přisuzovala práci nadpřirozenou tvůrčí sílu; neboť právě z přírodní podmíněnosti práce vyplývá, že člověk, který nemá jiné vlastnictví než svou pracovní sílu, musí být za každého společenského a kulturního stavu otrokem jiných lidí, kteří si přivlastnili předmětné podmínky práce. Může pracovat jen s jejich svolením a tedy také jen s jejich svolením žít.

Karl Marx: Kritika gothajského programu

Diskontní sametový výprodej, který ovládl česká veřejná prostranství, se dnes nemůže stát identifikačním bodem už pro téměř dvě celé generace, které v době po sametu vyrostly a dospěly. Mzdy mezitím nezvyšují, exekucí přibývá, bydlení se zdražuje a nasranost roste. A s ní i odhodlání celé třetiny obyvatelstva natřít to všem těm, kteří jako jeden muž cinkají klíči na náměstích a mluví o svobodě, aniž by ji kdy s minimálním projevem solidarity vůči těm neúspěšným zadefinovali také jako právo na důstojný život, adekvátně placenou práci či bydlení.

Apolena Rychlíová a Martin Vrba: Ano, chceme víc

Technologickému sektoru se velmi daří prezentovat se ve velmi dobrém světle. Sdílená ekonomika je skvělý příklad. Kdo přesně sdílí co? Spíš než o sdílení aut jde o podíl korporace na práci lidí, které vykořisťuje a kterým by jinak musela férově zaplatit. Co vlastně sdílejí uživatelé těchto služeb? Druhým oblíbeným způsobem, o kterém jsem už mluvil, je všechno to disruptivní, inovativní, všechny ty řeči o tom, jak zrovna tahle firma mění svět a zlepšuje život. Jenže měnit svět můžete i bez toho, abyste byli jakkoliv prospěšní.

Ian Bogost v rozhovoru s Ondřejem Trhoněm

Z kapitalismu a demokracie nám zbyla jenom práce. Jinou ideologii jako bychom v Česku ani neměli. Parazitům z humanitních a uměleckých škol se přitom ze strany bojovníků za ztracenou normálnost věnuje naddimenzovaná pozornost. Někteří z nich si nejspíš opravdu myslí, že kdyby se přestaly umělecké (nebo jiné rozkladné) obory dotovat, bylo by znatelně víc peněz na důchody nebo na silnice. Ostatní hejtry flákači na školách prostě obyčejně spravedlivě rozčilují.

Komunistické „kdo nepracuje, ať nejí“ s tehdejším kultem práce bylo snad zaměřeno i proti (již poraženým) vykořisťovatelům a kladlo důraz na poválečnou obnovu a zapojení každého jednotlivce do industriální mašinerie vedené komunistickou stranou. Dnešní nevyslovená obdoba tohoto hesla, kterou se v různých obměnách zaklíná Zeman, Babiš i politici ODS nebo ČSSD, říká už jenom to, aby všichni žili ve stejných sračkách jako ostatní a nedělali výtržnosti. Nejde ani tak o to někoho do něčeho zapojit, ale spíš srovnat do řady všechno, co leží mimo nekonečnou práci a pouhou svou existencí zpochybňuje hákování za pár korun.

Pavel Šplíchal: Umění je buď posraný, nebo žádný