Výsledky voleb představují sice poněkud obecnou, ale zároveň velmi přesnou informaci o stavu společnosti. Pokud v nich vítězí nějaký extremistický kandidát nebo nám momentálně nemilý prezident a my jsme tím překvapeni, je to hlavně informace o našem vlastním poznávacím deficitu: tedy o tom, že vlastně nevíme, co se děje ve společnosti mimo naši sociální bublinu, jak značná část nebo většina voličů smýšlí, jaké problémy řeší, čeho se bojí nebo třeba jaká je jejich finanční situace.
Co nemůžeme strpět.
To je vaše představa o tom, co jste zač.
Jste staří lidé.
Vaše víra je jednoduchá.
Věříte ve svoji zem.
Věříte ve svůj jazyk.
Věříte ve své hranice.
Věříte ve svou morálku.
Věříte ve své já.
Věříte ve svůj kritický rozum.
My pracujeme.
Váš život se blíží ke konci.
Jste staří lidé.
Jste z předvčerejška.
Podívejte se na sebe.
Ty vaše obličeje plné strachu.
Držíte se pevně.
Své staré víry.
Že vy jste tu páni.
Že vy činíte dobro.
A staráte se o pořádek.
Jste slepí.
Nevidíte, co se stalo.
Jste staří slepí lidé.
V jasném novém světě.
Jsme noví lidé.
Mějte se na pozoru.
Nežijeme ve státech.
Žijeme na celém světě.
Nežijeme v zemích.
Žijeme na sítích.
Sítě jsou napnuté.
Přes celou Zemi.
A vy to nevidíte.
Björn Bicker: Ilegál (z origiálu Illegal přeložil Michal Kotrouš)
Stát se samostatným je eufenismem pro najít si šéfa.
…
V tom spočívá onen současný paradox: práce zcela vyřadila všechny ostatní formy existence právě v okamžiku kdy se pracující stali nadbytečnými. (…) Zažíváme paradox společnosti pracujících bez práce, v níž rozptýlení spotřeba a zábava pouze ještě více zdůrazňují nedostatek toho, od čeho nás mají rozptylovat.
V uplynulém roce u nás vznikl průměrně jeden článek či reportáž týkající se uprchlické krize na každých zhruba 17 tisíc korun, které tato krize Českou republiku stojí. U daňových rájů to byl jeden článek na asi 26 miliónů, které kvůli nim náš stát na daních tratí. Není čas trochu přehodnotit priority veřejného zájmu? (…) Nedostatečná efektivita ve výběru „velkých daní“ zkrátka legitimizuje úniky na mikroúrovni. Obojí má negativní dopad na veřejné zdroje a služby, které stát poskytuje. Což směřuje k další neochotě všech daně platit a podílet se na společenském kontraktu. Přiznám se, že mne tahle spirála rozkladu legitimity demokratického státu děsí víc než oblíbená vágní poselství o rozkladu západních hodnot, za které si mluvčí často dosazuje výhradně hodnoty vlastní.
Volební levice, hlavně tam, kde dosáhla nějakého úspěchu, se stala závislou na občanech hlasujících ve světě, kde je občanství mechanismem vyloučení. A především: kde je nejvykořisťovanějším pracujícím upřeno právo na občanství v zemích, které žijí z jejich práce. Elektoralismus je hlavní překážkou mezinárodní solidarity – nikoli proto, že mocenská politika korumpuje počestnou občanskou politiku, nýbrž z toho důvodu, že i ta nejpočestnější občanská politika staví občany proti neobčanům.
A právě se zřetelem na veřejný zájem se vlastnictví střetává se svou další hranicí. Tam, kde je odděleno od třeba jen symbolicky smysluplného užívání, se vcelku logicky přestává jevit jako právo a stává se privilegiem. Tedy něčím nezaslouženým, škodlivým a čistě formálním. Pole ležící ladem a zbídačení rolníci, zamčené kontejnery plné vyhozeného jídla a hladoví lidé, po léta chátrající dům a zástupy bezdomovců, to všechno lze obhájit jen na velmi abstraktní rovině. A ti, kteří jsou z výhod tohoto vysvětlení vyloučení, pro ně budou mít nutně jen velmi málo pochopení.
Házení klacků je politikou. Politické motivy se schovávají za různé předpisy, vyhlášky, zákony, které neumožňují jednat jinak a platí přece pro všechny. Politika klacků pod nohy se snaží své jednání depolitizovat, zbavit se odpovědnosti a přenést ji asymetricky dolů na ty, na něž tato rozhodnutí dopadají.
Je třeba toto házení demaskovat a opět politizovat, ukázat, že ve snaze o zabití Kliniky jsou hlavní politické motivy a zájmy, a vůbec nejde o kolaudaci, či předpisy a vyhlášky.
It was in January 1976 that workers at Lucas Aerospace published an Alternative Plan for the future of their corporation. (…) Around half of Lucas’ output supplied military contracts. Since this depended upon public funds, as did many of the firm’s civilian products, workers argued state support be better put to developing more socially useful products.
Potíž je v tom, že říše středu jako vývozce produktů západních korporací, jako největší globální rezervoár pracovních sil (v četných stávkách a revoltách, žel, úspěšně bojujících proti příliš levné práci), jako odbytiště západní nadvýroby čehokoli (včetně opulentního luxusu) a jako stelážovací hangár na devizy povstalé z obchodních přebytků, je nepochybným pilířem světového systému. Není jen rubem systému, nýbrž jeho podmínkou.
Žádné akceleracionistické výdobytky neoliberalismu nezkrátily pracovní dobu, ani lidem neodbouraly stres. Místo toho, abychom žili ve světě radostného očekávání budoucnosti, revolučního technologického pokroku a vesmírného cestování, žijeme ve světě, kde jediný vývoj zaznamenávají plytké konzumní hračky. Ochablý zájem spotřebitelů je neustále udržován při životě tisícerým opakováním stejného základního produktu, a je protežován na úkor akceleracionistického pokroku.
Namísto čisté represe, která nepřipouští úvahu nad tím, jestli je případný squat motivován zájmy, které by právně ovlivňovaly otázku, zda jde o legální nebo nelegální konání, chci věc posunout k soudním procesům. Ať se případný vlastník brání žalobou na vystěhování. U soudu už bude možnost poukázat na skutečnost, že vlastník nedělá to či ono a neplní své povinnosti. Můžeme poté vysvětlit, že squatteři svým jednáním brání užitnou hodnotu nemovitosti, nijak ji nesnižují a neomezují žádné legitimní užívání budovy majitelem.
Silicon Valley má teď pověst jakéhosi centra pravicových šílenců vzývajících kyberlibertariánství. Skupinky takových šílenců tu určitě najdeme, ale je zde také poměrně uspokojivý počet lidí s nejasně levicovými hodnotami. Jsou dost otevření na to, abychom je přesvědčili, že své vynikající znalosti v IT nemusí utápět v kyberlibertariánských nesmyslech.
Mnohem více prostoru zabralo odsuzování různých typů vnitřních nepřátel. Zhruba z 21 % se projevy zabývaly českými a evropskými politiky a 15 % bylo o „zrádných“ elitách, intelektuálech a médiích či pomocnících imigrantů.
Agitovat po každém incidentu za větší počet zbraní v soukromých rukách je logický nesmysl. Je-li pro nás zbraň v cizích rukou hrozbou, je třeba si uvědomit, že naše vlastní zbraň se stává „zbraní v cizích rukou“ pro všechny ostatní.
