V základu těchto představ figuruje postulát liberálních teoretiků společenské smlouvy o původně nezávislých svobodných jedincích, kteří teprve sekundárně ‒ společenskou smlouvou ‒ zakládají společnost. Představitelům progresivní levice bohužel uniká ta skutečnost, že ony společenské struktury, které považují za utlačovatelské, patriarchální, autoritářské, disciplinační atd., mají rovněž tu funkci, že udržují společnost pohromadě. Vytvářejí předivo či tmel společnosti. Bez oné disciplinace a represe není možná socializace, a přestože ji mohou jedinci mnohdy chápat úkorně, vede k překonání infantilního narcismu a k přijetí principu reality. Překonání „všech forem útlaku“ není radikální heslo, je to infantilní heslo.

…

Jak víme již z Komunistického manifestu, podstatou kapitálu je rozbíjet všechny tradiční vztahy a neponechat „mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘“, kdy „vše ustálené mizí jako pára, všechno posvátné je znesvěcováno“ a zůstává jen „na nic se neohlížející svoboda obchodu“. Rozbíjení všech vazeb, oblastí společenského života, všech institucí, které nepodléhaly dosud nadvládě zbožně-peněžních vztahů, je vlastní povahou kapitálu, který tato místa obsazuje svoji zbožně-peněžní logikou. Začíná být zcela evidentní, že politický program nové levice je pravou ideologií současného kapitalismu par excellence. Instituce, které se snaží nová levice rozbíjet na jednotlivé atomy, jako např. stát nebo rodina, stále ještě slouží jako hráze, které se neomezené destruktivní síle kapitálu stavějí do cesty.

Petr Kužel, Dominik Forman: Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (1. část)