S příchodem nezávislosti si Evropané odvezli všechno, co mohli. Situace většiny zemí byla velmi svízelná: slabá infrastruktura, málo technického personálu, nedostatek akumulovaného kapitálu, který by se do toho všeho dal investovat – a pak samozřejmě sociální a politické konflikty. Všechno ale nabralo ještě horší kurs v osmdesátých letech, kdy se začal prosazovat tzv. washingtonský konsenzus a Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) „přesvědčily“ – prostřednictvím výhrůžek ohledně zahraničních dluhů – většinu afrických vlád, aby v nejrůznějších ohledech omezily státní zásahy. Týkalo se to i zemědělství, které bylo na velké části kontinentu pořád ještě hlavní ekonomickou aktivitou a živilo naprostou většinu jeho obyvatel.

„Trh už se o zlepšení jejich podmínek postará,“ opakovali zmocněnci Světové banky a MMF. Mezitím stát musel přestat rolníkům poskytovat dotace, garantovat minimální odkup produktů a regulovat jejich ceny – to vše za účelem „integrace do globálního systému volného obchodu“.

…

Později samotná Světová banka uznala, že zemědělské dotace jsou pro snižování hladu čtyřikrát účinnější než jakékoli jiné subvence. Jenže mezi roky 1980 a 2010 v rámci mezinárodní pomoci Africe klesl podíl věnovaný zemědělství ze sedmnácti procent na tři. Spojené státy a Evropa mezitím podporovaly své farmáře třemi sty miliardami dolarů ročně.

…

Hlad v Nigeru – a nejen v Nigeru, mohli bychom jmenovat spoustu dalších afrických, asijských i amerických zemí – není „strukturální“, a pokud snad, pak proto, že nikdo nevybudoval struktury, které by hladu zamezily. Půda tu není dobrá, to je pravda – ale s hnojivy, herbicidy, traktory a zavlažováním by všechno vypadalo jinak.

Hlad v Nigeru je – tak jako v tolika jiných zemích – důsledkem rabování: kdyby se bě­hem stovky let předcházejících nezávislosti akumulovalo aspoň něco z toho, co bylo vyprodukováno, a kdyby se potom z uranu pro Arevu zafinancovalo zavedení produktivního zemědělství, byly by tu přinejmenším nějaké traktory, nějaké zavlažování, silnice, možná i drobný průmysl. Tedy způsoby, jak aspoň mírně zlepšit život. Jak se častěji najíst.

Martín Caparrós: Niger. Struktury hladu