A především se setkáváme s neustálým popíráním odpovědnosti těch, kdo rozhodují. Když umře dělník, označíme to za nehodu na pracovišti a je to. Ale ne, tohle nestačí. Existují lidé, kteří mají být voláni k odpovědnosti. Zvláštní je, že když vyšly moje první knihy, ve kterých jsem se hodně zmiňoval o homofobii a rasismu v prostředí, kde jsem vyrůstal, spousta novinářů – buržoazních novinářů a novinářek – mi říkala: „Když o někom mluvíš jako o buzerantovi nebo negrovi, jsi spoluzodpovědný. Takové jednání není možné u lidí omlouvat.“ Ale když jsem vydal knihu Kdo zabil mého otce, v níž jsem vyjmenovával Macronova nebo Sarkozyho rozhodnutí, která na mého otce dopadla, která mu zlomila vaz, tak lidé namítali: „To ne, počkej, vždyť jde o celý systém, není to jen jejich rozhodování…“

Žijeme ve společnosti, v níž vládne režim sociologických výmluv určených jen pro ty, co vládnou. Macron může změnit život mému otci, ale můj otec nemůže změnit život Macronovi. Existuje tu někdo, kdo má moc nad ostatními – a ti, kdo mají nejvíce moci, na ty odpovědnost doléhá nejméně. Dřív jsem si vždycky myslel, že ti, kdo vládnou, jsou proti takovým výmluvám. Že prosazují odpovědnost i pro jednotlivce. Ale skutečnost je taková, že k individuální odpovědnosti chtějí tlačit jen ty ovládané

…

Co je pro některé útlakem, může být pro jiné osvobozením. A právě proto nesmíme v politice vytvářet taková nařízení a diktovat zdánlivě neměnné a univerzální věci. Je důležité, aby si levice vůči světu vždy ponechala otevřenost.

…

Ti, kdo mě viní z prolofobie a vyčítají mi, že píšu o rasismu a sexismu mezi pracujícími, tvrdí, že bychom měli ukazovat pracující třídu jako krásnou a čistou, abychom ji mohli hájit a bojovat za ni. Jako by si tímhle musela naši podporu zasloužit. To je ale přece pravicový pohled.

Édouard Louis v rozovoru s Jonathanem Lefèvrem