Království Boží přijde jako civilizace chudoby, v protikladu vůči civilizaci bohatství, neoživující a nelidské. Odtud pochází naléhavá nutnost kritizovat prosperitu, jež bývá obvykle beze vší dialektiky oslavována, přestože je do značné míry dehumanizující, neboť vytváří na jedné straně bohaté hodovníky a na druhé Lazary (L 16,19–31). Existenci impéria nelze obhájit jen z toho, že generuje prosperitu.

Nejvyšší autoritu na této planetě mají ti, kteří trpí, aniž by se mohli odvolat k nějakému tribunálu. Odtud pochází nutnost kritiky či alespoň podezřívavosti rovněž vůči demokracii – jak dnes postrádáme staré „mistry podezření“! Demokracie v nejlepším případě pomáhá občanovi a právě v něm nachází zdroj moci, podivuhodně neochotná však je postavit se po bok trpícího ani jej neshledává legitimním a autoritativním. Existenci impéria tedy nelze obhájit ani na základě pouhého odkazu k demokracii – a tím méně k demokracii „light“, zprofanované a s omezenou suverenitou.

Překonání nekritické adorace veškerého dialogu a všech projevů tolerance, které nedoprovází alespoň špetka dialektické konfrontace a odhalení útisku a dominance. Existenci impéria nelze obhájit ani tím, že umožňuje dialog a tváří se, jako by naslouchalo podrobeným lidským komunitám.

Překonání vyděračského tvrzení, že politická polarizace vycházející z antagonismu ovládaného množství a vládnoucí skupinky znemožňuje správu státu. Existenci impéria nelze obhájit jenom tím, že garantuje správu celého světa.

Nakonec: vést boj na poli jazyka vytvořeného a kontrolovaného mocí. Nenechat si vnutit definici toho, co je terorismus, co je mír, mezinárodní komunita, civilizace. V jádru všeho je nenechat si vnutit definici toho, co znamená lidství.

Jon Sobrino: Spiritualita antiimperialismu