V knize Co byla normalizace? demaskují historici Kolář a Pullmann skutečné dědictví komunismu. Je jím přetrvávající touha po klidu na práci a označování všech, kteří nám ho berou. Dřív to byli máničky a chartisti, dnes sluníčkáři, neziskovky, feministky, nemakačenka, cikáni či muslimové.

Sametová revoluce – respektive to, co přišlo po ní – nám dala Babiše, dnešního Zemana nebo Okamuru. Svým antirevolučním charakterem nenastolila prostor pro diskusi a reflexi minulosti, ale jen pro okamžité naskočení na (na první pohled) maximálně odlišný režim, do kterého bylo radno se co nejplynuleji zařadit – aby člověk netrčel a nedělal problémy.

Zrychlená transformace vytvořila ovzduší, v němž se ustálilo, že mít majetek znamená být hodnotným člověkem, že řídit firmu je predispozice k čemukoliv, že pravice je pokrok a levice brzda. Že si každý sám pomůže, že všechno jde, a když ne, můžeme si za to sami. V tom má generace vyrostla, podle toho se chová.

Apolena Rychlíková: Už jsme tady