Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou nebo třeba právo na stabilní pozemské klima? O tom, co je vyloučeno z „lidských“ práv, rozhoduje politická moc, která má „lidskost“ pod kontrolou, a proto je „hegemonická“.

Nejdůležitější z „nadpolitických“ slov je „normální“, kdo je jeho pánem, vykonává hegemonickou moc v nejvyšší míře. Ta se začne rozpadat, až když příběhy „úchylných“ začnou obíhat ve veřejném prostoru jako svědectví o třídně podmíněné funkci slova „normalita“, o tom, že posluhuje privilegovaným. Tím začíná vzpoura proti systému jako v těch „slavných šedesátých“ – veřejným prostorem se začnou valit písně, básně, obrazy a texty, jež odmítají „zdání nadpolitičnosti“ slov, jako je „normální či morální“, a odhalují je jako „ideje vládnoucí třídy“.

Václav Bělohradský v rozhovorou s Přemyslem Houdou