Vzpoura přichází

Neviditelný výbor: Vzpoura přichází (L’insurrection Qui Vient, 2007). V roce 2012 vydalo nakladatelství Rubato.

„Problém migrace neexistuje. Kdo ještě vůbec vyrůstá tam, kde se narodil? Kdo žije tam, kde vyrostl? Kdo pracuje tam, kde žije? Kdo žije tam, kde žili jeho předkové? A čí jsou dnes děti, děti této doby – svých rodičů, nebo televize?“ (23)

„Naše dějiny jsou dějinami kolonizací, migrací, válek, exilů, přervávání všech kořenů. Jsou dějinami toho, co z nás učinilo cizince v tomto světě, hosty v naší vlastní rodině. Náš jazyk nám odcizila škola, naše písně varieté, naše těla masová pornografie, naše město policie, naše přátele pracovní poměr. Ve Francii se k tomu připojuje zuřivé, sekulární působení individualizace, vykonávané státní mocí, která subjekty od nejútlejšího věku klasifikuje, srovnává, ukázňuje a separuje, která instinktivně rozmělňuje veškerou solidaritu, která jí uniká, aby zůstalo pouhé občanství – čistá, přeludná příslušnost k republice.“ (24)

„Dospěli jsme do takového stadia strádání, že jediný způsob, jak se ještě cítit Francouzem, je nadávat na imigranty, na ty, kteří jsou ještě viditělněji cizími jako já. Imigranti mají v této zemi kupodivu svrchované postavení: kdyby tu nebyli, Francouzi by snad už ani neexistovali.“ (24)

„Žijeme v zemi nadmíru školské, kde se vzpomíná na složeni maturity jako na určující okamžik života. Kde vám ještě i důchodci vyprávějí o svém neúspěchu před čtyřiceti lety u té či oné zkoušky, a jak to ztížilo jejich kariéru, celý jejich život. Během půldruhého století vytvořily státní školy jistý druh zestátněné subjektivnosti, snadno rozpoznatelný mezi všemi. Člověka, který přijímá selekci a soupeření za předpoklad rovných šancí. Který od života očekává, že každý bude jako u přijímacích zkoušek oceněn podle svých zásluh.“ (25)

„Stát se samostatným je eufenismem pro najít si šéfa.“ (28)

„V tom spočívá onen současný paradox: práce zcela vyřadila všechny ostatní formy existence právě v okamžiku kdy se pracující stali nadbytečnými. (…) Zažíváme paradox společnosti pracujících bez práce, v níž rozptýlení spotřeba a zábava pouze ještě více zdůrazňují nedostatek toho, od čeho nás mají rozptylovat.“ (35)

„Jen ať se zásoby ropy vyčerpají dříve, než se čekalo, jen ať se přeruší mezinárodní toky, které udržují tempo metropole, jen ať přijdou velké sociální kolapsy, jen ať nastane ‚zdivočení populace‘, ‚planetární hrozba‘, ‚konec civilizace‘! Jakákoli ztráta kontroly je lepší než všechny ty scénáře krizového řízení. (…) Možnosti, které s sebou tato ‚katastrofa‘ nese, si nenecháme ukrást těmi, kdo ji způsobili. Pokládají-li si tito správci řečnickou otázku, jak zvrátit chod věcí, aniž by ‚zbořili dům‘, nevidíme jiné realistické řešení, než co nejdříve ‚dům zbořit‘, a do té doby využívat každého hroucení systému k vlastnímu posílení.“ (67)

„Svoboda, demokracie a civilizace byly během jednoho století přivedeny zpět do stavu čirých hypotéz. (…) Vždyť během uplynulého století demokracie pravidelně řídila zrod fašistických režimů, civilizace se za zvuků Wagnera či Iron Maiden nikdy nepřestala rýmovat s likvidací a svoboda na sebe jednoho dne roku 1929 vzala dvoí podobu bankéře skakajícího z okna a dělnické rodiny umírající hladem. Od jisté doby – řekněme od roku 1945 – se všichni shodli na tom, že manipulace mas, působení tajných služeb, omezování občanských práv a plná suverenita různých policejních složek náleží k adekvátním prostředkům zabezpečení demokracie.“ (71–72)

„K tomu, abychom trvale získali schopnost obstarat si základní potravini, je třeba si přisvojit prostředky jejich výroby. A zdá se být zcela zbytečné v této věci otálet. Ponechávat dvěma procentům populace starost o výrobu potravin pro všechny ostatní, jako je tomu dnes, je z historického i strategického hlediska hloupé.“ (111)

„Existují způsoby ničení, které nevyhnutelně vedou k návratu toho, co bylo zničeno. Kdo se zuřivě vrhá na mrtvolu společenského řádu, ten si musí být jist tím, že vzbudí touhu ji pomstít.“ (116)