Nemají senioři peníze na placení záloh za energie? Není možno s tím nic dělat třeba proto, že mezi hlavními minoritními akcionáři našeho hlavního výrobce energie figurují americké penzijní fondy? Pokud by náhodou uvízli někteří naši senioři v energetické chudobě, může nás všechny hřát pomyšlení, že v astronomických cenách za svícení a topení ve svém důsledku mimo jiné pomáháme aspoň trošku vylepšovat životní úroveň důchodců amerických.

Jan Keller: Národ sponzorů

Nárůst ceny fosilního plynu odhalil všudypřítomné chyby, které se nutně musely vyskytnout, když se pokoušíte nasimulovat trh v prostředí přirozeného monopolu. Viděli jsme snad už všechno. Jak snadno se mohou producenti dohodnout na zfixlování mezní ceny. Jak jejich obscénní zisky, zejména z obnovitelných zdrojů, obrátily veřejnost proti přechodu na zelenou energetiku. Jak režim simulovaného trhu znemožnil opatření, jimiž by bylo možné snížit cenu energie pro chudší země. Jak se obchod s elektřinou pro finální zákazníky stal kasinem, v němž společnosti spekulativně sázející na budoucí ceny energií shrabují tučné zisky, když se jim daří, a domáhají se záchrany státem, když jim teče do bot…

Yanis Varoufakis: Je na čase opustit blud „trhu“ s elektřinou a zrušit ho

Výraz „liberalismus“ sugeruje představu svobody. A nikdo by přeci nechtěl být proti svobodě. Tato představa je však jen zčásti oprávněná a v mnoha ohledech zavádějící. Klasikové marxismu, Marx s Engelsem, tento výraz – možná i z tohoto důvodu – příliš nepoužívali a místo spojení „liberální filosofové“, „liberální demokracie“, „liberální stát“, „liberální socialismus“ používali výrazy „buržoazní filosofové“, „buržoazní demokracie“, „buržoazní stát“, „buržoazní socialismus“ apod. Výraz „buržoazní“ je jistě zprofanovaný a zastaralý, nicméně rehabilitace tohoto výrazu by mohla mít tu výhodu, že by rozkryla nesmyslnost tvrzení, která tak často slýcháme z progresivistického tábora (stačí si oba výrazy zaměnit): „Každá levice musí být především buržoazní!“, „Kdo odmítá, aby levice byla buržoazní, je fašista!“, „Neburžoazní levice není levice!“ nebo „Bez buržoaznosti není emancipace!“ Snad by pak i ti, kteří ztotožňují emancipaci s liberalismem, pochopili, jak absurdně jejich hesla zní. (…) Přívlastek „buržoazní“ je v mnoha ohledech výstižnější označení než výraz progresivistická, nová, postmoderní atd. Vyjadřuje, jakou ideologii její představitelé vyznávají i to, že se jedná o vzdělané městské vrstvy z maloburžoazního či buržoazního kulturního prostředí. Především také, že jsou se zájmy pracujících v rozporu.

…

Kulturní války nelze chápat jako rozmary nějakých kverulantů, kteří jimi vybíjejí svoji energii z důvodu nějakých osobních vrtochů. Naopak, kulturní války je třeba uznat jako nově definované osy zlomu, kterými se v současné společenské situaci propisují neúplně a pokřiveně třídní rozpory, podobně jako pěna vodní hladiny vyjadřuje neúplně a pokřiveně podstatu masivních spodních proudů říčního toku.

…

Ať vědomě, či ne, liberální levice ve svých představách dosazuje zbídačenou třídu (bezdomovců, narkomanů, žebráků, dlouhodobě nezaměstnaných atd.) na místo pracující většiny, kterou odsouvá, vytěsňuje a v konkrétních případech proti ní vystupuje nepřátelsky. Třídu s potenciálem síly na společenskou změnu střídá za třídu bez něj. Díky této rošádě tak může uplatňovat ve své ideologii i ekonomická témata systémového útlaku, ale vybíjí je ve prospěch třídy, která pro daný mocenský řád nepředstavuje žádné ohrožení, složena z přežívajících individuí na okraji společnosti není schopna žádného politického sebeuvědomění a nedisponuje žádnou potenciální silou ke společenské změně. (Marx s Engelsem tuto třídu nazývali pojmem lumpenproletariát a velmi dobře si uvědomovali, že se o ni v politickém boji nelze opírat.) Liberální levice tak může skrze ni předstírat kapitalismem tolerovaný antikapitalismus v podobě aktivistických a charitativních akcí, a udržovat si tak zdánlivě protisystémový postoj, který jí slouží jako marketing a kapitalismu propůjčuje zdání větší demokratičnosti. Opět příklad perfektní synergie kapitalismu a liberální levice. Abychom však nebyli špatně pochopeni. Hodnota solidarity je pro nás důležitá, ba základní. Jednoznačně říkáme, že lidem v nouzi je třeba pomoci. Kořen problému ale buržoazní levice fetišizací lumpenproletariátu míjí a ve své podstatě konzervuje současný ekonomický systém daleko více než konzervativci, proti kterým tak urputně bojuje.

Petr Kužel, Dominik Forman: Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (2. část)

V základu těchto představ figuruje postulát liberálních teoretiků společenské smlouvy o původně nezávislých svobodných jedincích, kteří teprve sekundárně ‒ společenskou smlouvou ‒ zakládají společnost. Představitelům progresivní levice bohužel uniká ta skutečnost, že ony společenské struktury, které považují za utlačovatelské, patriarchální, autoritářské, disciplinační atd., mají rovněž tu funkci, že udržují společnost pohromadě. Vytvářejí předivo či tmel společnosti. Bez oné disciplinace a represe není možná socializace, a přestože ji mohou jedinci mnohdy chápat úkorně, vede k překonání infantilního narcismu a k přijetí principu reality. Překonání „všech forem útlaku“ není radikální heslo, je to infantilní heslo.

…

Jak víme již z Komunistického manifestu, podstatou kapitálu je rozbíjet všechny tradiční vztahy a neponechat „mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘“, kdy „vše ustálené mizí jako pára, všechno posvátné je znesvěcováno“ a zůstává jen „na nic se neohlížející svoboda obchodu“. Rozbíjení všech vazeb, oblastí společenského života, všech institucí, které nepodléhaly dosud nadvládě zbožně-peněžních vztahů, je vlastní povahou kapitálu, který tato místa obsazuje svoji zbožně-peněžní logikou. Začíná být zcela evidentní, že politický program nové levice je pravou ideologií současného kapitalismu par excellence. Instituce, které se snaží nová levice rozbíjet na jednotlivé atomy, jako např. stát nebo rodina, stále ještě slouží jako hráze, které se neomezené destruktivní síle kapitálu stavějí do cesty.

Petr Kužel, Dominik Forman: Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (1. část)

S příchodem nezávislosti si Evropané odvezli všechno, co mohli. Situace většiny zemí byla velmi svízelná: slabá infrastruktura, málo technického personálu, nedostatek akumulovaného kapitálu, který by se do toho všeho dal investovat – a pak samozřejmě sociální a politické konflikty. Všechno ale nabralo ještě horší kurs v osmdesátých letech, kdy se začal prosazovat tzv. washingtonský konsenzus a Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) „přesvědčily“ – prostřednictvím výhrůžek ohledně zahraničních dluhů – většinu afrických vlád, aby v nejrůznějších ohledech omezily státní zásahy. Týkalo se to i zemědělství, které bylo na velké části kontinentu pořád ještě hlavní ekonomickou aktivitou a živilo naprostou většinu jeho obyvatel.

„Trh už se o zlepšení jejich podmínek postará,“ opakovali zmocněnci Světové banky a MMF. Mezitím stát musel přestat rolníkům poskytovat dotace, garantovat minimální odkup produktů a regulovat jejich ceny – to vše za účelem „integrace do globálního systému volného obchodu“.

…

Později samotná Světová banka uznala, že zemědělské dotace jsou pro snižování hladu čtyřikrát účinnější než jakékoli jiné subvence. Jenže mezi roky 1980 a 2010 v rámci mezinárodní pomoci Africe klesl podíl věnovaný zemědělství ze sedmnácti procent na tři. Spojené státy a Evropa mezitím podporovaly své farmáře třemi sty miliardami dolarů ročně.

…

Hlad v Nigeru – a nejen v Nigeru, mohli bychom jmenovat spoustu dalších afrických, asijských i amerických zemí – není „strukturální“, a pokud snad, pak proto, že nikdo nevybudoval struktury, které by hladu zamezily. Půda tu není dobrá, to je pravda – ale s hnojivy, herbicidy, traktory a zavlažováním by všechno vypadalo jinak.

Hlad v Nigeru je – tak jako v tolika jiných zemích – důsledkem rabování: kdyby se bě­hem stovky let předcházejících nezávislosti akumulovalo aspoň něco z toho, co bylo vyprodukováno, a kdyby se potom z uranu pro Arevu zafinancovalo zavedení produktivního zemědělství, byly by tu přinejmenším nějaké traktory, nějaké zavlažování, silnice, možná i drobný průmysl. Tedy způsoby, jak aspoň mírně zlepšit život. Jak se častěji najíst.

Martín Caparrós: Niger. Struktury hladu

A především se setkáváme s neustálým popíráním odpovědnosti těch, kdo rozhodují. Když umře dělník, označíme to za nehodu na pracovišti a je to. Ale ne, tohle nestačí. Existují lidé, kteří mají být voláni k odpovědnosti. Zvláštní je, že když vyšly moje první knihy, ve kterých jsem se hodně zmiňoval o homofobii a rasismu v prostředí, kde jsem vyrůstal, spousta novinářů – buržoazních novinářů a novinářek – mi říkala: „Když o někom mluvíš jako o buzerantovi nebo negrovi, jsi spoluzodpovědný. Takové jednání není možné u lidí omlouvat.“ Ale když jsem vydal knihu Kdo zabil mého otce, v níž jsem vyjmenovával Macronova nebo Sarkozyho rozhodnutí, která na mého otce dopadla, která mu zlomila vaz, tak lidé namítali: „To ne, počkej, vždyť jde o celý systém, není to jen jejich rozhodování…“

Žijeme ve společnosti, v níž vládne režim sociologických výmluv určených jen pro ty, co vládnou. Macron může změnit život mému otci, ale můj otec nemůže změnit život Macronovi. Existuje tu někdo, kdo má moc nad ostatními – a ti, kdo mají nejvíce moci, na ty odpovědnost doléhá nejméně. Dřív jsem si vždycky myslel, že ti, kdo vládnou, jsou proti takovým výmluvám. Že prosazují odpovědnost i pro jednotlivce. Ale skutečnost je taková, že k individuální odpovědnosti chtějí tlačit jen ty ovládané

…

Co je pro některé útlakem, může být pro jiné osvobozením. A právě proto nesmíme v politice vytvářet taková nařízení a diktovat zdánlivě neměnné a univerzální věci. Je důležité, aby si levice vůči světu vždy ponechala otevřenost.

…

Ti, kdo mě viní z prolofobie a vyčítají mi, že píšu o rasismu a sexismu mezi pracujícími, tvrdí, že bychom měli ukazovat pracující třídu jako krásnou a čistou, abychom ji mohli hájit a bojovat za ni. Jako by si tímhle musela naši podporu zasloužit. To je ale přece pravicový pohled.

Édouard Louis v rozovoru s Jonathanem Lefèvrem

Taky jsem slyšel, že se mluvilo o „násilí tohoto hnutí“, když vzplálo auto, byla rozbita výloha nějakého obchodu, nebo byla zničena socha. Velká část politických a mediálních elit by chtěla, abychom uvěřili, že násilí neznamená tisíce zničených životů, které kvůli politice končí v naprosté nouzi, ale několik zapálených aut. Nejspíš tito lidé opravdu nikdy nouzi nepoznali, když si myslí, že čmáranice na historické památce je vážnější než naprostá nemožnost se uzdravit, žít, pořádně se najíst a dát najíst své rodině.

Édouard Louis: Kdo se navážel do žlutých vest, navážel se do mého otce

Z povahy této historické zkušenosti českého měšťanského socialismu vyplývá, že např. starost o běžné denní problémy zaměstnanců továrních provozů a montoven musí být doprovázena sociologickou a právní erudicí, stejně jako kvalitní intelektuální publicistickou produkcí, pokud má levice narušit pravicové „panství“ nad médii a veřejnou sférou a získat na svou stranu ty příslušníky drobných městských elit, kteří dosud považují pravicovou politiku za jedinou racionální a kompetentní.

…

Na symbolické a teoretické rovině však přesto musí dojít k opětovnému „spojení kladiva a pera“, a to napříč levým a progresivním politickým spektrem. Takové spojení může mít potenciál překonat sociální antagonismy, stát se novým typem kolektivní organizace. Může navázat na humanistický étos české meziválečné městské inteligence, a umožnit nám tak uvažovat o levicových tématech jako zakotvených v domácí historické tradici. V tomto smyslu je restituce myšlenkového odkazu českého národního socialismu nevyhnutelná. Máme-li uvažovat o levicových perspektivách budoucnosti, je neméně nutné uvažovat „levicově“ o naší minulosti a identifikovat v našich dějinách ty tradice a momenty, které lze nově zhodnotit pod zorným úhlem demokratické levice, a konfrontovat tak prázdnou rétoriku populistického konzervatismu.

Ondřej Holub: Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus?

Ano, už předtím, než uchazeč vůbec ke zkouškám jde, je rozdělen dle „třídního původu“ do tarifu. Test za 750 Kč v sobě na rozdíl od nejlevnějšího obsahuje to, že výsledky uchazeč obdrží do tří dnů po testu (ne až za týden), a k tomu dostane rozsáhlou analýzu jeho výsledku a srovnání s dalšími nedobrovolně testovanými, díky čemuž zjistí, jakou má v přijímacím řízení na vysněnou školu šanci.

…

Námitky proti Scio testům jako jediné části přijímacího řízení se objevily, soudy na ně ale zatím příliš neslyšely. Z jejich rozhodnutí je vidět nepochopení celého systému Scio testů ze strany soudců.

Jakub Čech: Privatizace přijímacích zkoušek na vysoké školy: Bohatství rodiny rozhoduje a Scio profituje

A defensive alliance would enable common security－feeling secure because the adversary also feels secure. Offensiveness means mutual threat, never-ending armament and peacelessness.

Jan Oberg: Outdated NATO not a defensive body

Nízké tresty pro bílé límečky (…) nejsou pouze českým fenoménem – tito lidé se trestají mírněji všude ve světě. Jedinou možnosti, jak je možné situaci ovlivnit, je podle Harašty individualizace trestů ve vztahu ke konkrétním pachatelům.

Tomáš Pika, Jan Cibulka: Jak se v Česku trestá? Bílé límečky dostávají nejčastěji podmínky, může to ale vést k recidivě

Dnešní Západ není Západem starého řádu, nýbrž blokem určité normativní identity (…) s koloniálním dědictvím, které implikuje to, čemu se říká civilizační rozdíl; po kolonialismu nám zbyl postoj, že my Západ jsme měřítkem civilizace, my jsme civilizace – a ti ostatní se musí zcivilizovat. Tím si ty ostatní definujeme. Je to problém, který se táhne se Západem a jeho pociťovanou všeplatností po celou dobu jeho existence, nejen v politice a ve vědění, ale třeba i v tom, jak se chováme k vlastní planetě.

Západní politici říkají, že jsme komunita hodnot. No dobrá, co je ale potom vně této komunity? Jaké tam mají hodnoty? Neevropské? To je ovšem velice hloupý esencialismus. Západní hodnoty jsou demokracie, vláda práva, ale také Osvětim, fakt dvou světových válek, kolonialismus a tak dále. Čili samotná identitární esence Západu je silně problematická.

…

Já tvrdím, že pro rozšiřování NATO na východ nebyly po pádu komunismu žádné strategické ani morální důvody. Právě naopak, měli jsme dostatek morálních důvodů alianci coby vojenskou instituci rozpustit. A dnes? NATO najednou objevilo morální i strategický důvod své existence i svého rozšiřování; je to ukázkový příklad sebenaplňujícího se proroctví.

Samozřejmě, může za to Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Z Vladimira Putina se tím však stal užitečný idiot Západu.

…

Bývalá Jugoslávie nebyla součástí bloků, které si před rokem 1989 rozdělovaly Evropu (…), byla vůdčím členem skupiny zemí mimo aliance a zemí koloniálních (…).

Takže největší tragédií rozpadu Jugoslávie byla ztráta té Evropy, která byla schopna převzít odpovědnost za třetí svět, vytvářet koncepty politické solidarity s antikolonialismem a také ekonomické spravedlnosti a překračovat binarismus „Západ a ti ostatní“ (…).

…

Všechno, co je na Západu dobré, vláda práva, občanské rovnostářství a tak dále, to vše bylo vytvořeno revolucemi – americkou a francouzskou. Jenže demokratická revoluce z let 1989 a 1990 byla Západem chápána jako prosté „pozápadnění“, rozšíření západních hodnot na Východ. Důsledkem je mimo jiné naprosté sémantické vyprázdnění pojmu revoluce jako ideje radikální změny.

A i proto tu dnes není nikdo, kdo by řekl, že by nám nemělo jít jen o odstranění Putina, ale o zničení ruského systému kapitalistického kořistnictví a také samotné kořistnické logiky globálního kapitalismu. Zatím to vypadá, že si místo toho zvolíme fašistickou odpověď na tuto válku: zbrojení a s ním spojené nové hromadění kapitálu.

Boris Buden v rozhovoru s Petrem Aghou

It should not be assumed that the strategies and actions being employed by Washington and its allies in their proxy war against Moscow will always be in the best interest of Ukraine or its people. Likewise, Ukraine’s calls for military support and action from the West — however justifiable and sincere they are — may not be in the best interest of the rest of the world, particularly if they increase the likelihood of nuclear war or World War III. The desire to avoid this scenario by advocating for a negotiated solution to the war that addresses Russia’s stated concerns or its rationale for the invasion is not a capitulation to Putin and it is not appeasement. It is common sense.

Jeremy Scahill: The U.S. Has Its Own Agenda Against Russia

It is important to note that this is a strategic framework which is forced to accept, by virtue of accepting a long war, that there will be a lot of collateral damage.

…

Precisely because the war is protracted, the damage to civilian infrastructure, the disruption to civilian life and the loss of civilian life is likely to be higher. This is a strategy that aims to make the war about mobilizing people rather than mobilizing industry and firepower and when people are your center of gravity, then that is where the enemy will try to strike.

Bret Devereaux: Collections: How the Weak Can Win – A Primer on Protracted War

Takzvaně „porevoluční doba“ byla jejich. Jsou to lidi, co nás navíc morálně převedli do současnosti. Havel řekl: „Nejsme jako oni,“ tedy budeme lepší, a lidi měli možnost se k němu přihlásit a vymazat to, co bylo předtím včetně svého „podílu na chodu totalitní mašinérie“. Byla to určitá forma očištění, ta plná náměstí v roce 89 byla jako ohromná mikve, kde se všichni hromadně očišťují.

Ti na náměstí dole byli ovšem jinou společenskou skupinou než ta, co stála na balkóně. Disidentům se například většina lidí do té doby vyhýbala. Nesmíme zapomínat na další rozpor mezi touto skupinou a většinou společnosti, na který jsme raději celá léta nemysleli. Chartisté byli často intelektuálové a umělci, pro které je obecně svoboda daleko podstatnější hodnotou než pro lidi, kteří se neživí veřejným vyjadřováním. Tiše jsme předpokládali, že hodnoty této elity jsou i hodnotami celé společnosti, která se přihlásila k demokracii.

…

Řešilo se hlavně, že [Andrej Babiš] je estébák, bolševik… což není funkční. Funkční by bylo říct: „Podívejte se, to je bohatý člověk a ten bude vždycky dělat to, co je dobrý pro bohatý lidi. Nikdy nebude dělat skutečné změny, nemůžete čekat systémovou podporu od lidí, se kterýma jste v konfliktu. Zájmy jeho zaměstnanců jdou proti těm jeho.“ Jenomže ten mediální diskurz je tady nastavený tou slušnou politikou. Takže se řešilo, že si nakradl přes Čapí hnízdo a estébáctví, ale lidi ví, že se tu kradlo ve velkým, a že každý se na dřívějším systému nějak podílel. Voliči Babiše mají v hlavách mnohem komplexnější obrázek o minulosti než ten, jaký tu malují pravicové strany, a mlátí s ním Babiše po hlavě.

Martin Kohout v rozhovoru s Táňou Zabloudilovou